Marie and ...

..just a little reminder.

Sun, 27 May 2012 23:59:23 +0200

..just a little reminder.

...the last studying..

Sat, 19 May 2012 10:39:54 +0200

In two weeks time, I’m gonna be almost ready with my uni studies. I will have passed the last state exam and I would be only finishing up my thesis. It feels a little weird to realize, that these texts I’ve been reading now might as well be the very last things I’ve ever got to study for my schools. Funny…to be ready - after how many… nineteen years spent in some kind of educational facilities? Whatever. I closed down my facebook account lately again in order to be able to focus on the readings - therefore I will be probably filling up this blog with thoughts, links, pictures and stuff. I would like to note down things I want to do and places I want to see over the summer. Still looking for travel buddy, but might be that someone will turn up when the right time comes up. So much for now, back to the books!

..the frozen times.

Mon, 13 Feb 2012 20:56:16 +0100

It’s been between -6 and -20°C for the past three weeks in the Czech republic. The frost forced me to leave home (Portmoneum) two weeks ago and I have been squatting in my parent’s flat in Litomysl since than. It’s getting a little annoying. Ok, it’s warm and you don’t have to wear a hat when moving from the bathroom to your bedroom, but still, I miss my peace. I have been moving stuff around all the time, always needing some books, ko-ra-le, clothes and so I have been living from my backpack kinda constantly for the last month. I also almost stopped going out and smoking. Funny, got no clue how much it is related, but I also totally don’t feel like working out. I just cannot wait until those bloody frozen days are gonna be over, I will move back home, clean up my room, my garden and plant some new flowers there. Gosh, how much I have been longing for the spring these days…

Love, M.

Photo

Tue, 07 Feb 2012 20:25:14 +0100

Photo

Sun, 15 Jan 2012 00:07:00 +0100

..prace zapocala!

Tue, 20 Dec 2011 21:52:05 +0100

Tak fajn. Uz nejak dal neslo se tomuhle kroku vyhnout. Zacala jsem nacitat na diplomku. Psat zacnu az po novem roce, ale uz se mi pomalu ale jiste zacinaji formovat okruhy a obsahy jednotlivych kapitol, po dnesku jsem se zase trochu priblizila otazce, kterou si na zacatku polozim a postupum, ktere povedou k jejimu zodpovezeni. Jen je treba si vse poradne a promyslene nastrukturovat, aby se mi v tom dobre pohybovalo.

Diplomce zdar! Nazdar!

..diplomka!

Sun, 18 Dec 2011 08:22:30 +0100

Nez jsem vcera usnula, vymyslela jsem spoustu super veci… bohuzel si pamatuju jenom jednu, a to plan na psani diplomky. Zaprve: ta prace bude skvostna. Bude drzet pohromade, bude se zaobirat originalnim tematem a bude napsana s lehkosti. Zadruhe: psani me bude bavit, To jsem se proste rozhodla. A basta. Postupovat budu tak, ze budu cist, postupne si z knizek vypisovat zasadni informace, ktere pak poskladam a pridam k tomu vlastni rozbory textu. Zatreti: od ledna jsemsi stanovila limit deset stran tydne. Neni to vubec nesplnitelna kvota a v pripade, ze by se mi darilo ji dodrzet, tak muzu mit na konci unora pohodlne napsano. Tak uvidime. Taky si necham kazdy den vozit vege obedy a pokusim se udelat si v zivote nejaky rad. Toz tak.

..život jako holubník!

Tue, 13 Dec 2011 22:34:29 +0100

Tak fajn, nijak jsem se s tim nerozkřikovala do sveta, ale uz je to tak. Dneska mám narozeniny. Jupí, hurá, všechno nejlepší, Marie! Nechtelo se mi absolvovat celou tu facebookovou srandu, tak jsem si odstranila datum narozeni z profilu a na zaklade citace z Medvidka Pú to rozklicovalo par zdatnych jedincu. Z jejich prani jsem pak mela mnohem vetsi radost, nezli ze zasekane zdi od lidi, ktere jsem mraky let nevidela. Toz tak.

No a jak to tak byva, tak se mi kolem narozenin honily hlavou vsemozne myslenky. Ne, ze bych to nejak prozivala, ale u druheho piva mi dneska U parlamentu doslo, jak je zajimave, kdyz se v negativnim slova smyslu pouziva souslovi o tom, ze je zivot holubnik. Uvazovala jsem nad tim, co mi tak nejak cely muj v uvozovkach dospely zivot pripada jako prirozeny zpusob existence. Pokud bych to mela popsat, spocivalo by to asitak v tomhle: rano se vedle nekoho vzbudit. usmat se na sebe a vedet, ze nemusite promluvit. maximalne poresit, co budete veceret. pak si vyletnout za vlastnimi povinnostmi, radostmi, seberelizaci a vlastni naplni dne. pak si dat obed s kamaradkou a tesit se zpatky do prace. vecer treba stihnout nejakou vernisaz, divadlo, nebo film. nebo nakoupit, prijit domu, uvarit si caj nebo otevrit si vino, pustit si hudbu, otevrit si knizku anebo si jen tak uzivat toho, co clovek za cely den stihl a udelal, s kym se potkal, co se dozvedel a radovat se z toho. treba si neco uvarit, nebo ne. bud si jit lehnout nebo si povidat. cist si v posteli, nebo ve vane a pak usnout unavou s usmevem na rtech, v idealnim pripade nekomu na rameni. Simple, isn’t it?

No a pokud si predstavim holubnik, mam pocit, ze v nem probiha dost obdobny scenar. Holubi tam nejsou sami. Rano si vyleti, ziji si vlastni zivot a vedi, ze se vecer zase vrati nekam, kde je nekdo ceka, nebo proste nekam, kde nekdo je. Kde budou mit komu povedet, jak se meli a usinat s pocitem, ze nejsou na svete sami.

Nechapu tedy, proc je prirovnani k holubniku negativni…i kdyz uznavam, nejak se mi tam v tom scenari vytratilo uklizeni…tak asi proto! :)

Veselých šestadvacet, Marie!

...kouzlo hlavního města.

Mon, 14 Nov 2011 00:20:00 +0100

Prazvláštními triky poutá nás k sobě matička naše jedna (prý) stověžatá. Ono vůbec oslovení matička je dost prazvláštní. Myslím, že by konečně bylo záhodno pojmenovat ten osobitě specifický druh vztahu, kterým k sobě Praha přitahuje své oběti. Je na tom celém cosi upírského. Člověk, když sem zas po čase přijede, má pocit, jakoby bez ní nebylo lze žít. Pak mu ale postupně začne docházet, že její pouta v sobě skrývají neúprosný chlad a její objetí dusí, jaksi. Jak jen je lehké nechat se vší tou krásou a nádherou pohltit, zapomenou na sebe sama, jen se tak nechat nést ve větru věčné noci, běhu dní, které postupně začínají pod vinným či pivním oparem všelikých vernisáží, večírků, setkání a posezení, splývat jeden v druhý.

Mám za to, že s Prahou se to má jako s jistým specifickým druhem drogy. Člověk, pokud na to má a ví, co chce, si ji může jednou za čas neskonale užít. Ale běda, pokud by v jejím opojení měl chuť zůstávat delší čas. To pak začne ukazovat i své stinné stránky v podobě sžírající prázdnoty, odcizenosti a neosobního odloučení od reality.

Vždy, když sem přijedu jsem vděčná, že jsem před časem učinila ten veliký krok, který mě od její všednodennosti odpoutal. Že se na ni vždy budu těšit, ale zároveň mě bude tak nesmírně blažit moment, kdy ji budu říkat sbohem. Že tu možnost mám. Že existuje místo, takový úkryt, vlastní malé nerušené doma, kam se mohu vracet sama k sobě.

Zase jednou amen.

"...a paměť, to je svině partyzánská!"

Fri, 11 Nov 2011 10:47:00 +0100

Osobu Václava Bělohradského jsem zaregistrovala už před léty. Teprve po letošním Jihlavském festivalu, kdy byl přímým účastníkem dvou diskusí, jsem ovšem začala jeho statě, články a videa vyhledávat cíleně. Je to jako balzám na duši, slyšet mluvit někoho s vlastním názorem, někoho, kdo OPRAVDU má co říct. Nestalo se mi u mnoha lidí, že bych po jejich vystoupení měla chuť za nimi jít a poděkovat jim. Udělala jsem to snad jen jednou - po koncertu Benjamina Zandera. Dnes lituji, že jsem za panem profesorem v Jihlavě nezašla. Třeba příště. V následujících odkazech najdete díly dokumentu Roberta Sedláčka, který natočil s Bělohradským v r. 2010. Místy je slabší (nějak mě nezajímají pocity režiséra) ale přesto stojí zato si jej pustit.

Asi mi něčím připomíná mého dědu, snad moudré profesory ze studií, ale kromě jeho kultivovanosti, rozhledu, grácie a inteligence mě na něm stejně nejvíc fascinuje takovéto krátké nevědomé přitakání sobě sama v podobě hrdelního “hm..” po vyslovení myšlenky…

Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá

1. díl: http://youtu.be/_B2BqnbCqoc

2. díl: http://youtu.be/zngL_CXJZA8

3. díl: http://youtu.be/2N6j35N0MCY

4. díl: http://youtu.be/_lWuw3dvNSg

5. díl: http://youtu.be/9bDn84mgyPw

6. díl: http://youtu.be/wwNHTebAM88

..a bit of autumn moaning.

Mon, 07 Nov 2011 21:00:00 +0100

Am I the only one here who tries to stick up to terms, dates, promises and agreements, without prior warning of changes? I have been waiting for a phone call from a scholarship consultant for more than two hours now. The thing is, that I came to Portmoneum to guide a group of visitors and it is not worth going back to Na sklipku now. It is dark (from 4.50 CET already!!!), freezing and I got up at 6.30 today, which really is not my cup of coffee. I know that sometimes waiting might make sense, but I haven’t worked my ass off today to find myself freezing and waiting WITHOUT A BOOK for some bloody phone call!! I really did a lot, started with cleaning the pub, cooking like 12 lunches, cleaning at the pension and still after that trying to put together my mind to pimp up this bloody application. Not fair. Just not fair. It is like nine now, I am tired and I think that I give up. Having no clue when the deadline is and not having a clue about the report that I need to submit the application, which my tutor was supposed to send me today. Damn it. I don’t need their money, I only regret the time waisted on this whole bloody business!! Blah!

...významy běžně nás obklopujících maličkostí!

Mon, 31 Oct 2011 14:30:04 +0100

Napadlo vás někdy, proč si ve svých domovech věšíme hodiny vysoko na stěnu? Mě dneska. Přeřizovala jsem je v Portmoneu v kuchyni z letního na zimní čas a nechtělo se mi lézt na židli, abych je vrátila tam, “kam patří”, protože tam nedosahnu. No a přímo pod nimi, ve výšce cca 1 metr jsou háčky na utěrky a chňapky, a tak jsem na ně (uznávám, čistě z lenosti) hodiny pověsila. Zároveň jsem si po chvíli uvědomila, jak je to příjemné, protože člověk nemusí zdvihat zrak, když se chce podívat, kam se ty ručičky zase posunuly… No a tak jsem začala uvažovat, čím to je, že si takhle fyzicky stavíme ukazatel času a přeneseně tak i pozitivistické odměřování doby trvání nad sebe samotné. Že k ciferníku, jak symbolu pokroku a modernity denodenně pozvedáme zrak.

Dříve se z níže hledělo k Hospodinu, synagogy bývaly dokonce v odkazu na Žalm “Z hloubi k tobě Hospodine volám” zapouštěné do země. Dnes takto nevědomky zbožšťujme čas, který, jak kdosi v duchu doby poznamenal, znamená peníze, ale také stres, shon a zdroj neuróz.

Nedávno mi kamarád, co se vrátil z Mongolska vyprávěl, že pro místní lidi má čas, doba a trvání úplně jiný rozměr a jakým způsobem nemají pro některé kategorie výraz a jiné zase zahrnují pro nás nepředstavitelnou šíři trvání. Zaujalo mě to.

Co mě taky poslední dobou v souvislosti s mým životem v Portmoneu zaměstnává, jsou úvahy nad tím, jakým způsobem si vytváříme svůj životní prostor, přostředí v němž existujeme a jakým způsobem ono na oplátku utváří nás.

Vezměme si například další věc: když jsem byla mladší, připadalo mi děsně super spát na veliké posteli. Dneska jsem si ale uvědomila, že mi vlastně dvoulůžko překáží a slovo samotné - dvou-lůžko odkazuje ke dvěma lidem. A Amálie je jen kočka. Do etymologie slova manželská postel jsem se již raději nepouštěla a vyměnila jej za obyčejnou jednopostel. Mám najednou víc místa v pokoji a navíc mi ta postel zároveň nepřipadá tak strašlivě veliká a neobývaná.

Výměnou postele a symbolickým sesazením hodin pod úroveň očí jsem se tedy dnes trochu víc přiblížila realitě životu jedntlivce, který se vědomě odmítá přizpůsobit diktátu času a konečně si přiznal, že mu na spaní stačí klasických 90 cm. Aspoň zbyde víc místa na knížky!

Krásný den.

Marie

...Ji.hlava!

Sat, 29 Oct 2011 18:55:39 +0200

Tak dnes prozměnu česky. Je ročně pár akcí, které mě zaručeně vytáhnou z idyly litomyšlského údolí a festival dokumentárních filmů v Jihlavě je jednou z nich.

Celá letošní anabáze, která spočívala v přesunu do Jihlavy autem během čtvrtečního dopoledne, začala poeticky. Ještě v šest ráno, kdy nás s Ivonkou a Alešákem vyvrhl do víru svítání místní jedovatý non-stop (fakt exemplář!), jsme totiž za pomoci lešenek, žebříků a podlážek dobývali střechy na náměstí. Myslím, že střízlivá bych se do toho rozhodně nepustila, tak si asi dovedete představit, že jsem o pár hodin později byla více než veselá slečna řidička. Vlastně moc nechápu, jak jsme to nakonec zvládli, ale podařilo se.

Další perličkou byla situace v akreditačním centru, kde mě nejdřív nechali dojít do banky, protože jsem neměla doklad o zaplacení a oni nevěděli jestli jim peníze přišly nebo ne. To by ještě šlo, prostě jsem si ho měla vytisknout, ale co mě dorazilo byl pán bankovní expert, o němž jsem měla pocit, že na něj mluvím asi svahilsky. Dozvěděla jsem se spoustu informací, které jsem VŮBEC nepotřebovala vědět, jako třeba: “vy to tady máte nastavené po dnech” (aka WTF!?) a když se mi asi po pátém zopakování věty: “Já fakt nevím o čem mluvíte, ale potřebovala bych výpis z účtu!!” kýžené papíry dal, začal se mnou vesele konverzovat o festivalu. To už jsem fakt nemohla.

Komedia pokračovala v akreditačním centru, kde mi tedy dali akreditaci a poslali mě k ubytovacímu pultíku, kde po mě chtěli znovu zaplatit (již uhrazené) ubytování. Celé to zabila slečna, které když jsem řekla svoje jméno, tak povídá: “Jo, vás si pamatuju.” ??? “Ono se běžně nestává, že by měl někdo na akreditaci fotku s růžovým pozadím..” Nějak mi nedošlo, že by fotky mohly být tištěné barevně a věrna heslu “vše pro firmu” jsem jim poslala tuhle fotku… :) Tak fajn. A mohlo se jít na obrázky.

Po prvním nepříliš zdařeném pokusu v podobě něčeho na pomezí reality show a dokumentu (prý se to točí jako dokument a stříhá jako reality show) jsme se s Ivonkou přesunuly na projekci famáckých filmů o Špidlovi a Paroubkovi. Ten první byl takový vyklidněný a nekonfrontační (mimochodem klučina co to točil je, jak jsem se v rámci páteční socializace dozvěděla, bývalý keplerák, hrozná vesnice) a ten druhý, od Honzy Látala měl fakt výbornej koncept. Vytiskl si čtyřicet prvních fotek, co mu vyplivl vyhledavač a dával lidem vybrat, který portrét je pro ně “ten jejich” Paroubek. Vlastně to víc nežli o něm byl film o obrazu, který vytvářejí media a do jaké míry odpovídá realitě. Vystupovali tam lidi jako Václav Bělohradský, klučina, co po panu Pé hodil první vajíčko, týpek, co založil iniciativu Antiparoubek.cz a pak sám hlavní “hrdina”. Ten byl stejně jako výše zmínění přítomen i následné diskusi, která byla překvapivě na úrovni, kultivovaná a k věci a v jejímž ámci se bohužel potvrdilo, že ten člověk doopravdy je arogantní a do sebe zahleděný egouš. Spíš smutek, než cokoliv jiného. Nulová schopnost sebereflexe a reakce na konstruktivní poznámky a dotazy. Namísto toho z politických debat známé kopání nožičkama. Takže mi z toho vyplývá, že jakkoliv mohou media být sebevětší žumpa, v tomhle úplně neustřelili.

Večer pokračoval v duchu milého portrétu postaviček Malé Strany v podání filmu Povídky malostranské po 130 letech od Jakuba Wagnera, se kterým jsme byli jednou ve Stvlínkách. Fakt pěkný film s příjemně poklidným tempem a úžasnými záběry, ze kterého genius loci uplně odkapávalo. Po něm jsme to s Ivonkou zatáhly, protože se přecijen začal projevovat těžký spánkový deficit.

Pátek jsme otevřeli výborným Závodem ke dnu Víta Janečka, který ukazoval situaci nezaměstnaných v Jeseníku a vlastně byl celkově o situaci globální krize. Následná debata, které se zas účastnil p. Bělohradský (já toho člověka fakt žeru!) a pak jedna paní ekonomka a expert přes rozvoj (se kterým taky proběhlo večer cígo před DKO, Ji.hlava je prostě boží!), byla taky super! Pak jsme si šli dát kafe do Diodu a vystát si frontu na dokument o Hájkovi (od nějaké Apoleny z FAMU) a Odsunu sudetských Němců od Petry Nesvačilové. Oba mě vlastně zklamaly, protože mi v tom chyběla myšlenka. Možná jsem náročná, anebo mám ráda, když mají dokumenty silnější koncept, než jen natočit materiál a sestříhat. Nechci to snižovat, ale obojí mi připadalo vlastně roztříštěné. Že je Hájek cvok jsem věděla už předtím, nežli jsem na ten film šla a spíš by mě v rámci zvolené metody (dát mu prostor) zajímalo jaká je třeba jeho vize, ať už jakkoliv ujetá. V dokumentu se dotýkal několika témat, ale vlastně jen povrchově a otázky, které mu autorka kladla, taky myslím nebyly úplně promyšlené. Škoda. Ta věc o Němcích mi zase připadala taková nijaká, vlastně jsem nepochopila co tím chtěl básník říci. Spousta dobrého materiálu, jen ten smysl mi nějak unikal. Pořád jsem se sama sebe ptala: Proč se ptá těchhle lidí na tyhle věci, kdo jsou tihle pánové a co mají reprezentovat…prostě téma dobré, ale byla bych pro větší promýšlení celé věci. Ale asi jsem prostě inťouš.

Po inťoušácký stránce mě ale nadchl následující opus z dílny Rafanů - 31 začátků a 31 konců. Je to takový příjemně sekvenční portrét města - Prahy - jako kulturního časoprostoru. Je to asi proto, že jsem tam žila, že to tam mám pod kůží a že mi příspěvky jednotlivých aktérů vyloženě sedly v pojmenovávání fenoménů, se kterými se člověk v té božské betonové džungli, která do vás zaryje drápky a už ho nepustí, setkává. Navíc motiv zrcadlení a putování ze středu ven, které ještě ke všemu vedlo před Butovice, kde jsem nedávno skoro tři roky bydlela a kde jsem předtím v podstatě vyrostla, mě naprosto uchvátil. Jen bych to chtěla vidět ještě jednou, protože cesta ven byla složená z aluzí na předchozí portréty a já si je všechny nepamatovala. Možná by bylo prostupnější ubrat počet zastávek, ale zase to člověka motivuje se na to kouknout znovu.

Teď už se dostáváme k samotnému grand finále (které pro mě ale po filmové stránce znamenali právě Rafani), a to poslednímu filmu, který jsem v Jihlavě viděla. Byl to Michálkův dokument Em a On o Xavieru Baumaxovi a jeho kamarádu - básníkovi. O tom tady ale nic psát nebudu, na to běžte do kina, Michálek vás fakt udrží v sedadlech a Baumaxova hudba a humor neuvěřitelně zvedne náladu. Ideální výbava na party, která následovala. Víno bylo, tanec byl, lidí mraky a tělocvičnu jsem nakonec našla taky. :)

V sobotu jsem se už jenom vzbudila, sbalila a asi hodinu a půl se snažila střízlivět za přispění oběda v radniční restauraci (hnusný kafe, pozor!). Nemyslím, že by se mi to úplně podařilo, ale kolem třetí jsem sedla do auta a vyrazila směr Litomyšl. Ve Žďáru si koupila na benzánce další kafe (Mr. Brown nezklame) a Lentilky a nakonec zvládla dojet až domů. Vizuálně nejkrásnější zážitek z celého výletu byly naprosto dechberoucí kopce Vysočiny mezi Novým Městem a Jimramovem. Měla jsem sto chutí zastavit, plácnout sebou na stráň a jen tak s otevřenou pusou civět na tu podzimní nádheru, ale nakonec jsem jela dál. Příště. Ale krása vám to byla!

Hiroshi Sugimoto and modern architecture

Sun, 23 Oct 2011 16:15:08 +0200

Hiroshi Sugimoto and modern architecture:

I keep forgetting this photographer’s name, but his shots are totally unforgettable and stunning. Check out this link with series of modern architecture…

..knowing our limits.

Thu, 20 Oct 2011 21:43:15 +0200

I don’t know how about you, but I know this situation very well. You are aware of the fact, that you are very much capable of many things. That your potential is huge and that you actually enjoy being active and productive, but right now there is something missing. And that something is motivation.

It has been happening to me quite very often recently. I had a seize of this “I-have-no-reason-to-get-out-of-bed-and-I-don’t-care-about-anything” feeling before the state exams and with upcoming autumn it has been returning more and more often. I simply find it incredibly difficult to be doing things when I know that there is no bloody feedback. I don’t think they are important to anyone, I don’t feel appreciated and not at all motivated. Motivation coming from my inside has used all its reserves during the preparation for the state exams and the feeling of emptiness is quite very much mentally exhausting.

And that’s where I think I have reached the limit. I thought I might need holiday. So I planned it! The joy of the prospect of the upcoming free days lasted about a week, but it is somehow not enough. I know I have to find a new source of energy and motivation. Some, that is going to last. And at that moment I remembered coaching. I have had a few sessions in the past and I think those were one of the best consultations I have ever experienced. No girlfriend can tell you as much as you can say yourselves when being asked the right questions.

And now we come to the conclusion, which I made - to go for coaching again and try to find a way out of this dark pit with someone’s guidance. People around me have been moaning about lacking the meaning of life, about not having boy/girl friends, about feeling useless and desperate. I sometimes feel the same way, but I refuse to become yet another one of the crowd of displeased, annoyed and in the end depressed and self-destructing individuals. So I applied for coaching sessions in a nearby village. It must have been some guiding angel, leading my footsteps (or cursor), because there is a coaching academy at a place about 20 km from Litomysl.

Yippie. So - in the future no more feeling of senselessness and desperation. We are all young and healthy and have our lives and happiness in our hands. And they are definitely worth fighting for!

...the importance of Holiday!

Sun, 16 Oct 2011 01:14:07 +0200

I like to have things to do! But sometimes you find yourselves in a situation, when you are loosing some kind of horizon. Something you can look forwards to, some kind of retreat. Simply a vision of good times to come. Something exciting and unusual! Such as Holiday!

I have quite a year behind me! There was one long and lonely winter there, busy spring with preparations of exhibitions, opening of the Portmoneum season, quite some studying, after that full time in the museum until studying again. I think that it was more exhausting than ever, also because I had been spending it all on my own in a house far away from my friends in Prague and the effort I did put into proper preparation for my state exams was rather extensive.

And now that I have all the big challenges behind, I came to a point, where I think I truly deserve some kind of reward. So I had this idea of spending some days in the autumn visiting a friend in South Africa! Well…he agreed and so I am about to set of for the longest flight I have ever been to and spend about 10 days in November nearby Cape Town, South Africa!

It is supposed to be really really lovely there, warm and sunny, with stunning nature and surroundings. That’s one of the things that’s really appealing. The other one is the fact of a long journey as such! I just so much love traveling and getting to know new places and people that I just cannot wait the end of November to be there.

In general I think that proper holiday is something we should all enjoy at least once a year, preferably more often. It keeps me rocking’ now already, I have never done so much work around ko-ra-le in a two days, before. Truth is that I am waking up and still somehow being unable to believe it’s true and I am really going that far, but the idea of summer keeps me totally energized!

When there was summer in Cz, I had been either closed up in Portmoneum working or studying. It all went by so fast and so weird! Always, even when I had time to do anything else but studying, my mind was occupied and I had the impression I should be doing something meaningful!

And that’s another thing I cannot wait for! To spend few days doing nothing, especially not worrying about things I am supposed to be doing. Just good books, good wine, nice people and splendid nature.

Ok, got the picture, let’s rock on! :)

...all you can get!

Wed, 05 Oct 2011 18:26:32 +0200

Hallo, here I come again! I have the impression that my life has been some kind of work plan… Season in the museum: check! Three state exams: check! Ko-ra-le: check! Satisfaction? Lost somewhere on the way.

It has been a week and a bit since I have accomplished the last big item on my 2011 TO DO list and from now on till march at least I am free to do anything with my life. Cool, innit? It isn’t. The broader the choice, the more complicated it is to make a step. Shall I move back to Prague? What about the cat than? Besides, I don’t like it there! Shall I seek for a job? Shall I stay in Litomysl and go from one week to another hoping that something is gonna come up? But there is just sooo few people here…and less people means less inspiration, excitement, fun…

Really don’t know now.. In such situations in the past, something always came around - EVS, IYNF - just anything that would occupy my mind, keep me happily busy, give me some kind of direction, meaning and opened up new horizons for me.

If I was to say what I would like to be doing in the next four months, it would be an internship in some Prague gallery. Two-three days a week, with progressive, inspiring and funky bunch of people, in the meanwhile work on my thesis, be in touch with friends and participate on something connected to art, where I could use my abilities and potential. Tearing tickets kills me. A badly trained monkey would manage my current job.

I am taking a few a days off now, doing nothing, watching movies, cleaning my room a little and contemplate where my next steps would lead to.

But in order not to loose common sense and mind I should start doing something satisfying soon, otherwise I will slowly, but surely turn into this lonely bitter old lady with a cat. And I am too young for it!

Well..wish me luck and if you know about a place where they might need one smart and proactive young lady, let me know. Anywhere around the world, I would say. :)

Cheers! M.

...BrrrrrYES!

Mon, 03 Oct 2011 22:30:00 +0200

I have been to the second biggest Czech town today. It is being called Paris of Moravia and I spend almost the whole day exploring it architectural beauties. Mostly functionalist villas, to be precise.

The cutest jewel of this period - Vila Tugendhad (http://www.tugendhat.eu/en/) by Mies van den Rohe is being restored now, but at least I got a really nice book about its history in local info center. Besides, there are quite some others to admire. I took a recommended tour (http://www.brno.cz/turista-volny-cas/informacni-materialy-turista/) which lead me up the Kravi hora hill and than through really cute surroundings of peaceful villa quartier (something between Strahov, Hanspaulka, Kosire and Lhotka). The weather was splendid and houses breathtaking. I only had my iPhone with me, so below you can see pictures of some houses, that attracted my attention the most.

On my way home, I read an article in some free magazine I grabbed in a café, which informed about new interactive portal presenting modern architecture in Brno - so next time I set off, I will totally check it out. It is to be presented in October and promises tons of interesting information about 1918-1945 architecture in Brno including audio guides with stories of various buildings. More info: http://www.dum-umeni.cz/cz/vystava/vernisaz_brnenskeho_architektonickeho_manualu

For more recent buildings, it is also worth checking http://www.mimoa.eu/

And to end up the post by some gastronomical recommendations - cafe/restaurant Avia served really nice and fresh Italian food and I personally loved the coffee and Kokino - local patisserie (www.kokino.cz) - cake in vibrant student café Steiner (http://www.cliche-brunn.cz/en/program/misto/cafe-steiner www.kokino.cz) - cake in vibrant student café Steiner (http://www.cliche-brunn.cz/en/program/misto/cafe-steiner).

Here come the pictures.. I felt like quite a stalker taking them, since almost all the houses are inhabited by families… I will try to look up which objects I took pictures of as soon as I will have a bit more time..

..never-ending story of learning!

Sat, 01 Oct 2011 19:41:34 +0200

Allright! The state exams are behind me. It was a demanding, stressful and really crazy time, that I spent studying and memorizing as much as I was able to, without loving the stuff I was learning, without any lively contact with my classmates, teachers and without actually seeing the point of the whole thing. But whatever, this is behind me.

The situation of having the school almost ready (one more state exam to go and a thesis to write) brought me interesting thoughts. I realized I actually really LOVE studying. Learning new things, gaining knowledge, finding out things about various fields of humanities. Maybe that’s why I like surrounding myself with books so much. They carry this potential of learning things.

My position now is very much different, since I don’t have a firm structure of school subject to pass and therefore I can focus on things I find important and enjoyable. Number one has recently been German. I would really like to improve my skills, since I find it handy, useful, challenging, enjoyable and at the end it opens whole new world of another language, nation (not mentioning it would be really handy for my thesis and following research).

Other field is art. I am finding out how few I know about art history. I wish there would be a way of finding out in connection with other fields and aspects of European history. Something like culture-historic-sociologiy-religious tour through last 20 centuries. Would be cool. Until than I just keep browsing tumblr, getting myself books (there is this Chalupecky that I am longing to read!) and soaking things by bits and pieces.

But this way it all makes sense. Because there is totally different emotion present. Curiosity! Like this I cannot wait to get to know more. And the best thing of it all is, that the well of interesting and inspiring things is in my opinion deep enough to keep your eyes glitter throughout your whole life. Yippie! Let’s just all try not to loose the curiosity on the way…

Hugs,

Marie

..a thought of the day.

Thu, 22 Sep 2011 17:56:57 +0200

The further you are from things, the less burning and important they start to seem. Sometimes even totally senseless and ridiculous. The more I think of things that bothered, stressed and enerved me in the past, the more I realise how unimportant most of them were. I believe I will be able to say this about these state exams as well. But to smile at yourselves being totally freaked out from something, you first have to go through it. And that´s what I am up for right now. Wish me luck though.